Celý život mě provázel pocit, že mám být nekde jinde. Vlastně jsem hledal domov.

Dostal jsem se do bodu, kdy mi výhry a sport ke spokojenosti přestaly stačit. Uvědomil jsem si, že ani titul mistra světa mě nečiní trvale šťastným. Úspěch přinášel uspokojení, které bylo jen krátkodobé a pomíjivé. Pochopil jsem, že medaile a cíle za to nestojí. Tak jsem začal hledat, jak bych v životě mohl být spokojený trvale, nezávisle na podaném výkonu. 

Postupně jsem došel k závěru, že musím začít naslouchat svým vnitřním hlasům, které mě vedou. Hledal jsem to, v čem se životě cítím dobře a rozvíjel jsem to. Začal jsem číst a zajímat se o osobní rozvoj. Díky tomu život začal plynout úplně jinak. Pochopil jsem, že je lepší dělat sport pro prožitek, a ne pro výkon. Sportoval jsem jen pro radost, naučil jsem se i jen tak odpočívat. Výkon a úspěchy ve sportu mě přestaly zajímat a dělal jsem věci, které mě baví, bez ohledu na výsledek. Prostě jsem se jen chtěl cítit dobře.

Místo honby za cíli a výkony jsem začal dělat to, co mě baví a naplňuje.
A konečně si začal život užívat. Do určité míry...

Vystudoval jsem Veterinární fakultu v Košicích, ale místo práce veterináře jsem se začal živit jako burzovní makléř a projektový manažer. Už na výšce jsem cítil, že by mě kariéra zvěrolékaře nenaplňovala, a dělat s cennými papíry jako na Wall Street byl můj sen 🙂 Také jsem chtěl pokračovat v dráze trenéra kickboxu. Jako burzovní makléř jsem vydržel 6 let. První roky jsem se fakt bavil - zábavná práce, večírky, poznával jsem velký svět úspěšných finančníků a makléřů. Byl jsem mladý, měl jsem super peníze, firemní auto, jistotu firmy a bylo to v pohodě. To jsem vždycky chtěl 🙂 

Ale postupně mi ta práce přestala dávat smysl. Místo naplnění mi přinášela jen jakési vnitřní prázdno. Ve 30 letech už jsem cítil, že chci dělat naplno trenéra kickboxu - práci, která mě baví nejvíc. A jako trenér rozjet vlastní podnikání. Ale opustit dobře placené teplé místečko a jistotu korporátu a udělat ten krok do neznáma bylo těžké. Nedokázal jsem sebrat odvahu a z práce úplně odejít. Přemáhal jsem své strachy. Z toho, že se neuživím. Děsil mě i strach ze změny. Řešil jsem, jak v sobě najít sílu přestat dělat to, co už mě nenaplňuje a začít živit rodinu tím, co má značně nejistou budoucnost. 

Zlomovým okamžikem bylo narození syna. Tehdy jsem se zeptal sám sebe, jakým příkladem mu chci být. Budu hrát na jistotu, ale skuhrat a dělat to, co nechci? Nebo se rozhodnu nebýt srab, zariskuju a půjdu do životní výzvy, abych nepopřel sám sebe?

Narození syna a dlouhodobá nespokojenost mě nakonec nakoply k zásadnímu životnímu rozhodnutí. Odejít z práce a jít za svým snem. Uvědomil jsem si, že chci dělat to, co mě baví, naplno - a nestačí mi to dělat jen napůl. Tak jsem začal podnikat jako trenér kickboxu. 

Našel jsem odvahu riskovat, abych mohl dělat to, co mě skutečně baví. 
Protože o to v životě jde – aby nás práce naplňovala a dávala nám smysl. A ani tomu pak nemusíme říkat práce 🙂

Každé rozhodnutí k zásadní životní změně vyplynulo z mé dlouhodobé nespokojenosti. A z nenaplnění toho, jak chci žít a jak se chci v životě cítit. Provází mě totiž celoživotní pocit NESPOKOJENOSTI. Proč? Protože jsem pořád hledal něco lepšího, než co jsem zrovna žil. Vždycky jsem hledal. Něco jiného, než co se zrovna děje teď. Zní ti to povědomě 😇?

Snaha řešit pocit nespokojenosti mě tak vlastně vedla k neustálému zlepšování se a k dalšímu poznání. Nutila mne hledat nové směry a dělat změny. Takže to vlastně vypadá, že je to ok. Akurát když tvoříme z nespokojenosti, tak výsledkem je další nespokojenost. Takže to nikdy nekončí. Jsme jako oslík, co se plahočí za mrkvičkou 🥕, co má přivázanou před nosem 🙂

Rozhodnutí odejít z práce a začít podnikat jako trenér kickboxu mě nakoplo také k tomu věnovat se víc osobnímu rozvoji a číst víc knih. Měl jsem na čem stavět, z mládí jsem měl slušné základy. Díky bojovým uměním jsem vnímal důležitost svého vnitřního nastavení a vnitřního světa. Uměl jsem pracovat se svými emocemi. Částečně.

A také jsem měl schopnost umět se napojit na svou duši. Jistý rozměr duchovna a propojení sám se sebou jsem v sobě vnímal už od dětství. Možná i díky tomu, že jsem částečně vyrůstal v zahraničí, kde rodiče pracovali. Do 8 let jsme žili v Paříži a mezi 15. až 20. rokem jsem za rodiči  jezdil na prázdniny do Vietnamu. Tam jsem poznal východní bojová umění - s tamními mistry jsem cvičil kung-fu. Zajímal jsem se o čínskou medicínu a nechal se inspirovat buddhismem. 

V souladu s filozofií východních bojových umění jsem už v mládí trénoval nejen své tělo – ale také jak zvládnout svojí mysl a emoce.

Začal jsem se učit od zkušenějších 

A to byl další životní zlom. Dlouho jsem si totiž myslel, že si na všechno v životě musím přijít sám. Po vzoru východních mistrů jsem si vytyčil “jednoduchý” cíl, že budu osvícený 🙂 Myslel jsem si, že to dokážu sám, že nepotřebuji žádné vedení ani pomoc. Že by to snížilo hodnotu mého poznání... Vydržel jsem to hodně let. Tak jsem to prostě měl.

Zhruba ve 40 letech jsem si konečně přiznal, že “osvíceným” se sám nestanu a že bude lepší se učit od zkušenějších. Začal jsem vyhledávat kvalitní průvodce. Zajímal jsem se o různá náboženství a duchovní rozvoj. Učil jsem se metody psychoterapie, udělal si kurz reflexologie a 1. stupeň Reiki. Hodně jsem praktikoval a zkoušel sám na sobě. Na individuálních terapiích jsem poznával různé metody vedení lidí a učil se poznávat svůj vnitřní svět. Učil jsem se, jak některé mé současné bouřlivé, nebo naopak mrznoucí reakce souvisí s mou minulostí. A hlavně jak se přes ně dostat. Učily mne i různé medicíny 🙏🏼.

Bylo to jako bych z lodičky, kterou vesluju sám, přestoupil na loď s motorem. Všechno šlo najednou daleko rychleji a jednodušeji. Zjistil jsem, jak je důležité mít balanc i v této otázce – nedělat všechno sám a učit se od zkušenějších.

Naučil jsem se stanovit svou hodnotu a cenu

Díky tomu, že jsem si sám nechal pomoct, jsem taky pochopil, co dávám lidem, které koučuji já. Uvědomil jsem si svoji hodnotu a díky tomu jsem neměl problém si říct o částky, které odráží hodnotu toho co přináším. 

Postupem času jsem přišel na to, že při pohybu se lidé otevřou víc. Nebo snadněji a rychleji, záleží jak kdo. Během života jsem na sobě i na ostatních vyzkoušel spoustu postupů, jak pracovat sám se sebou. A nejvíc mi fungovaly techniky spojené s pohybem. Díky nim se totiž dostaneme snáze ke svým emocím, které jsou v těle.

Protože když chvíli sportujeme, tak po čase hlava vypne = přestane myslet. A to je stav hladiny alfa, do kterého cíleně přivádím své klienty. V tomto stavu se napojujeme na sebe sama (nebo-li na svou duši, nitro, intuici…) a pracujeme se svými pocity. A neřešíme problémy jen hlavou, tou racionální cestou, ale své emoce prožíváme. Jsme s nimi. Dotýkáme se jich. A to je obrovský rozdíl. Tak se můžeme dotknout míst v nás, která nás bolí. Uvolněná energie zase může proudit v těle a my už nic nepotlačujeme. V tomto stavu můžeme i léčit naše emoční bolístky a otevírají se nové způsoby řešení. 

Pro zpracování emocí je práce s tělem klíčová.
O emocích totiž nestačí mluvit, pomáhá naučit, se jak s nimi zdravě být. Dát jim prostor.

Osobní koučink jsem spojil s pohybem 

A tak jsem postupně začal lidi vést jinak než většina koučů. Osobní koučink jsem spojil s pohybem. Inspiroval jsem se metodami, které používali už šamani a východní bojová umění. Zkrátka jsem lidi učil to, co mi bylo vždy přirozené a dávalo smysl. A protože mí klienti měli výborné výsledky, tak jsem v roce 2017 založil, spolu s mým kamarádem Danem Kripnerem, program MOJE SÍLA.

Jeho hlavní pointou je práce s tělem, duší a myslí a také návrat životní síly a energie. Zde propojujeme psychický, duševní a fyzický rozvoj, který jsem léta praktikoval sám na sobě i na sportovcích a klientech.

V rámci tohoto projektu jsem zorganizoval a vedl více než 100 sebe-rozvojových kurzů a seminářů - u nás, v zahraničí i online. Přednášel také na festivalech, koučoval týmy a firmy.

Vyhoření

Vše šlapalo fajn do doby, než jsem po 8 letech vyhořel. Nebylo to uplně poprvé. Ale tedˇpořádně 🙂  Ztratil jsem jiskru. Představa dalšího semináře, nebo setkání mi dělala fyzicky zle. Byl čas na změnu. Poslal jsem mail, že končím. Uspořádal poslední seminář v Červeněvsi (byl famózní mimochodem!). A rozloučil se. Byl čas na sebe aplikovat to, co jsem učil.

Od kouče ke startupistovi

Dostal jsem možnost pracovat v českém AI startupu. S týmem jsme budovali od nuly podporu a vzdělávání pro naše klienty. Práce s lidmi trochu jinak. Během roku jsme se dostali na americký trh. Byla to jízda. Začínat v 55 letech od nuly, v prostředí, kde je všechno nové a vaše minulá zkušenost nic neznamená. Velice omlazující a osvěžující. Myslím to upřímně. Znovu jsem si mohl ověřit v praxi, co funguje a co ne. Na co mám a na co už ne. 

Návrat

Když jsem se semináři končil, spousta lidí se usmívala a říkala "Ty nekončíš". Já jim tehdy nevěřil. Cítil jem to jinak. 

Po roce se ten pocit změnil. Pohyb a semináře, setkávání mi začaly chybět. Zavolaly mne zpět. Ale jinak. Nechci dělat vše sám. Mám kolem sebe tým lidí, kteří mi pomáhají. U můj přístup k pohybu se změnil. Během roku, co jsem seděl u kompu, jsem si uvědomil jaký je to pocit. Celý den sedět, čučet do obrazovky, jít ze Zoomu na Zoom. Ke konci dne je člověk vysvícený a nemá se chuť hýbat, tělo je těžké. Ale pohyb pomáhá. Jen je potřeba na to jít trochu jinak. Nově.